Social icons


Třesoucí se ruce, žaludek na vodě, pocity nedostatku dechu, dezorientace a především velký strach. Je naprosto přirozené, že se bojíme. Už malá miminka pláčou, pokud se jejich maminka vzdálí. Proč? Nevědí, co se děje a mají strach z neznáma. Bojíme se, pokud nevíme, co nás čeká. Jaký bude první školní den? Budou mě spolužáci mezi sebe brát? Jak probíhá ta maturita? Teprve poté, co do té třídy opravdu vejdeme, zjistíme, že se nic zlého neděje a naše nervozita se zmírní. Tak vypadá běžný lidský strach, který nás v životě nijak neomezuje. Můžeme mít strach z pavouků, hadů a podobných havětí, ale i tak jsou takové obavy běžné, protože nám připadají odporné ty chlupaté pavoučí nohy a o tom, že se převážně ženy bojí pavouků, koluje spousty vtipů. Co když ale máme strach z běžných věcí a náš strach se tak stane iracionálním?

Bojíme se jet autobusem, protože si připadáme jako v pasti, ze které není úniku. Máme strach promluvit před třídou, protože na nás dopadá nesnesitelný pocit, jak nás všichni propichují svými pohledy a myslí si, že jsme totálně trapní. Můžeme se během vteřiny složit k zemi a třást se silnou obavou, že umíráme na infarkt. A to jsou nepříjemné úzkostné poruchy, kterými v dnešní době trpí mnoho lidí. Jen se o tom příliš nemluví. Stále totiž panuje u spousty lidí názor, že každý člověk s psychickým problémem je blázen a zkuste někomu jen tak říci, že se bojíte vyjít z domu.

Nátlak společnosti - musíš vystudovat, musíš prezentovat před třídou a musíš ve svém životě směřovat tudy a tamtudy. Už psycholog Sigmund Freud dával do souvislosti tlak společnosti a neurózy. Je to logické, pořád máme strach, abychom byli pro někoho dost dobří. Rozjede se kolotoč obav a úzkostí, které nám začnou ztrpčovat život. Pokud jsme od přírody neurotici a máme nějaké ty sklony k úzkostem zapsané i v genetice, pravděpodobně se s podobnými stavy můžeme potkat i my.

Spousta lidí se stydí o takových problémech mluvit. Běžně si povídáme o chřipce, zlomené noze a dalších fyzických problémech. Proč je ale duševno pořád takové tabu? Psychické problémy jsou stejně závažné jako ty fyzické, mnohdy i horší. Představte si, že si pořádně neužijete žádné cestování, protože jedete autobusem a najednou vás polije horko, začnete se potit, je vám na zvracení a dusíte se. Po chvíli se dostáváte do stavu, kdy vám dokola běží hlavou, jak se přede všemi těmi lidmi pozvracíte (omdlíte, ztratíte nad sebou kontrolu, začnete se chovat divně) a všichni ti lidé vás uvidí, jak jste nemožní. Autobus stojí v koloně a vy nemůžete vystoupit. Připadáte si jako v pasti a máte pocit, že ten šílený pocit nemůžete vydržet.

Sama o těchto stavech občas píši na blogu a nebojím se nálepkování, že jsem blázen. Proč? Jednoduše, nemůžu za to. Nevybrala jsem si úzkostné stavy a bojuji s nimi, jak nejlépe umím. Nebojím se příteli říci, že mi není dobře po psychické stránce a potřebuji na chvíli zastavit a sednout si. Neomdlím, ale v tu chvíli mě o tom mozek skálopevně přesvědčuje. „Klid, je to jen v tvé hlavě, nemysli na to,“ říkám si vždy, pokud mě takový pocit přepadne. Bez ohlášení. A teď si děvče poraď.

Lidé, co se za takové věci posmívají, jsou hloupí a omezení. Ačkoliv jsem introvert a ti bývají sami o sobě tiché osobnosti, zároveň se i bojím. Ano, pokud chci ve třídě něco říci, řeknu to. Ale nikdo už neví, jak se mi před tímto úkonem vždy rozbuší srdce a ruce se mi třesou, jako by nikdy nechtěly přestat. Před každým referátem je mi zle a při přednesu se zasekávám, koktám a valí se mi horko do hlavy. Vidím všechny ty páry očí, jak mě pobaveně pozorují a v duchu se mi smějí. Uvědomuji si, že je to jen má představa a tok mých myšlenek je iracionální. Tyto stavy jsem si vypěstovala díky pobytu ve špatném kolektivu na základce, kde mě skutečně nikdo neměl rád kvůli vzhledu a introvertní povaze. Dnes už nemám nízké sebevědomí a jsem i spokojená se svým vzhledem. Mluvení před davem nebo cizími lidmi ve mně ale dodnes vyvolává úzkostné pocity a občas skoro až paranoidní představy o tom, jak mě všichni nenávidí.

Proč vůbec píšu o takových věcech? O úzkostech a obavách by se mělo mluvit, protože už mi psalo pár slečen, které bojují s podobnými problémy. Mají pocit, že jsou jediné ve svém okolí a nikdo jim nerozumí. Připadají si osamělé a méněcenné. Bojí se. Propadají se do stavů, které nezvládají. Není divu, když se na internetu kolikrát řeší například anorexie a řešení podle spousty lidí je, že by „té holce dali pár facek a ona už by začala žrát“. Tolik lidí si neuvědomuje, jak je boj s psychikou náročný a mnohdy beznadějně zoufalý. S úzkostmi je to úplně stejné, nejde na to jen tak přestat myslet a svět je zalitý sluníčkem. Není. Ty myšlenky vám prolezou celý mozek a nepřestávají se vtírat. A já prý vypadám jako optimistický a psychicky vyrovnaný člověk. Ano, Instagram mám plný spoustou usměvavých selfíček a cestovních fotek se zážitky. Takový člověk přece nemůže být úzkostlivý a mít nějaké problémy. Ovšem, že může!

Důležité je zaměřit se ve svém životě na to pozitivní a bojovat s negativními vlivy. Konkrétně tu mám na mysli strach z lidí, otevřených prostor a panické ataky bez příčiny. Pokud jde čistě „jen“ o úzkosti a nepřidružují se k nim žádné deprese a vážnější problémy, dá se s nimi bojovat bez prášků a vlastní vůlí. Musíme se vystavovat situacím, kterých se bojíme. Pokud máme strach z otevřených prostor a před cestou je nám kvůli tomu zle, nesmíme to zabalit a zůstat doma. Naopak!

Je třeba se sebrat a zkrátka tam jet. Je třeba jít a ten referát odprezentovat. Člověk má někdy pocit, že vyletí hrůzou z kůže, ale čím častěji se budeme vystavovat našim strachům, tím lépe se v obávaných situacích budeme cítit. Četla jsem v jedné diskuzi o ženě s úzkostmi, které psycholog naordinoval terapii. Ta spočívala v tom, že byla nucena jezdit v metru z konečné na konečnou. Sama, bez mobilu a nesměla vystoupit dřív než na poslední stanici. Pro ni skutečná léčba šokem, ale její stavy se po čase o dost zlepšily.

A tímhle se já řídím. Nenechám úzkosti, aby mi zničily život. Budu cestovat a chodit na akce. Občas mě pohltí nesmyslný strach, ale já mu nedovolím mě ovládnout. Jděte naproti svým iracionálním strachům stejně jako já a nebojte se mi napsat, nejste v tom sami. A především nezapomínejte na důležitý fakt – tohle vše je jen v hlavě a jsme to my, kteří rozhodujeme o tom, jak moc těm katastrofickým myšlenkám dovolíme se zmocnit našich životů.

Vaše Lenn
www.lenn.cz

4 komentáře

  1. Páni, mám pocit, jako bys mě sledovala a potom o mně napsala článek. Mám to stejně jak z úzkostmi, tak s kolektivem na základce. S tím rozdílem, že to zatím nedokážu moc zvládat... Děkuji ti za článek i motivaci, je skvělé, jaký k tomu všemu máš přístup!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji :) Tobě přeju hlavně, ať se ti daří a naučíš se ty stavy zvládat. Vím, je to hodně těžké, ale se silnou vůlí člověk dokáže vše :)

      LENN

      Vymazat

Používá technologii služby Blogger.

Instagram